Grossglockner – řidičské nebe

Stovky videí, desítky článků a týden plánování.  Tohle všechno nás mělo připravit na to nejlepší z Rakouských horských silniček a průsmyků. Pohodlně se usaďte a pojďte se s námi podívat na jednu z nejlepších silnic na světě.

Přesně před měsícem jsem do garáže poprvé přivezl zelené RS. V ten moment jsem věděl, kam bude směřovat první větší roadtrip. Je 20. června a na D11 v sedm ráno najíždí Civic Type R EP3, E46 320i a  Focus RS MK2. V Dolním Dvořišti se k nám později ještě připojí Petr s Hornetem.

V plánu trasy toho mám tolik, že bychom měli co dělat celý týden, ale my jedeme jen na dva dny.  Plánovaný rychlý průjezd přes Prahu, směr České Budějovice a již zmiňované Dolní Dvořiště byl to nejnáročnější z celých 1991 kilometrů. Ale stav našich zužených dálnic znáte všichni dobře z vlastních zkušeností. Zpátky k roadbooku! V plánu je prohlídka Hallstatu, přejezd do Německa na nacistické Orlí hnízdo spolu s Berchtesgaden a večer nás čeká točená plzeň v Zell am See. Celý čtvrtek mám pak vyhrazený pro Grossglockner High Apline Road.

 

 

Konečně se ale dostáváme do Rakouska! Na dálnici jsme sami a já mám v nájezdu do prvního tunelu připravenou trojku. Už jen kvůli tomu, jak fantasticky vyzní zvuk pětiválce v tunelu, jsem vybral právě RS a ne dvoulitrové TSI v Cupře. Za každým přeřazením ještě následuje decentní střelba z výfuku a z vysílačky slyším jen smích a něco o krávách a volech. Ve druhém tunelu se rozeznívá Honda Civic, lépe řečeno jeho čerstvě namontovaný výfuk od Invidia a všem nám padá brada! Tohle bylo vážně skvěle utracených šestnáct tisíc. Máme za sebou prvních cca 400km a RS je na suchu. Sjíždíme na nejbližší benzínovou pumpu a s pistolí od stooktanu záměrně čekám a nechávám se překvapit. 1.85 EURO za litr. 1.85! Platíme, dáme ledovou kávu a jedeme dál po dálnici. Sjezd z dálnice, první jezera a začínáme nadšením a údivem ztrácet dech. Počasí na sto procent, provoz ideální ale hlavně už nejedeme jen rovně.

 

 

Do Hallstatu stoupáme úzkým tunelem za patřičného doprovodu vůně spáleného benzínu a motorů téměř v omezovači. Tohle místo Vás odzbrojí! Byť jsme tady především za řidičským zážitkem už v první chvíli vím, že tohle nebude zastávka na plánovanou pouhou hodinu. Natočíme pár záběrů s dronem, smočíme nohy ve studeném jezeře a jednoznačně se shodneme, že vyjedeme lanovkou na vyhlídku Sky Walk nad městečko. Dál už nemá smysl cokoliv popisovat, protože tohle prostě musíte zažít.

 

 

Daň za instafotky je ale vysoká a nabíráme ztrátu. Ztrátu, která nás ve výsledku připraví o ono Orlí hnízdo. Zatím ale sedíme v autech a vjíždíme do Německa, kde se na kvalitě a zábavnosti silnic díky bohu nic nemění a v důsledku našeho spěchu a slabší chvilky navigace od Google neplánovaně stojíme před mýtnou branou Rossfeld Panoramastrasse.

 

 

Rossfeld Panoramastrasse!
V pozdním odpoledni je průjezd autem za 6 EURO a my ve snaze najít správnou cestu k Orlímu hnízdu stáli u automatu se slovy: „Šest éček za nějakou silnici, jako vážně?“ Naštěstí nám ale navigace nedává moc na výběr. Naštěstí! Celkem 16 kilometrů skvělý zábavy a absolutní volno! Před branou periferně zahlédnu průměrnou spotřebu a sám se divím číslu 10.1/100km. To je přece naprosto skvělý. Dobře ale vím, že do teď to byla kochačka a to, kvůli čemu sem jedeme přijde až v zápětí. Ta správná euforie s trochou strachu někde v pozadí.

 

 

Před branou do vysílačky stihnu říct, ať jedeme opatrně a že pojedeme všichni společně. Až doma pak na videu vidím, jak se před Focusem otevře závora a já zmizím v první zatáčce. Je tady úplně prázdno a předek RSa hltá horský vzduch děsivým tempem. Táhlé zatáčky začíná střídat strmější stoupání a na řadu přicházejí i první vracáky. Až teď rozbalí všechny trumfy samosvor, kterému dokonale sekunduje podvozek mnohdy jen se třemi koly na asfaltu.  Limitem jsou už jen můj pud sebezáchovy a pneumatiky Fulda SportControl, na kterých bylo RS od přechozího majitele obuto. Těch 10 kilometrů stoupání vyletíme vážně rychle. A to tak rychle, že na smích dojde, až když z rozpáleného auta vystoupím a nechám ho nahoře vydýchat. Zbytek dorazí s naprosto identickým výrazem asi po půl minutě.

 

 

Nahoře máme čas na dron, pár fotek a dát si čtvrt hodiny na odpočinek. Řešíme jak je na tom načatá spojka v Hondě, hořící brzdy u BMW už při jízdě do kopce, nebo to, jak by RS asi jelo na Michelin Pilot Sport CUP 2. Sedět ale samozřejmě nevydržíme dlouho. Kdo by vydržel, když máte před sebou takové hřiště? Čeká nás 6 kilometrů dlouhý sjezd ke druhé bráně, ale snad poprvé jedeme opravdu pomalu a necháváme se pohltit atmosférou zapadajícího slunce, skvělého asfaltu, naprosto volné silnice a horských výhledů. Nakonec si na Orlí hnízdo nikdo nevzpomene a když jedu nahoru snad počtvrté, sám pro sebe si říkám, že tohle je vážně ráj. Jenže na hotel to máme ještě sto kilometrů a čas příjezdu posouváme už asi potřetí. Nakonec přijedeme silně po deváté a z Zell am See máme jen pouliční osvětlení. Dvě plzně jsou tak akorát, protože ráno po všech doporučeních vstáváme v šest. Předpověď na Glockneru hlásí 4°C a déšť. Modlím se, ať je alespoň z půlky tak hezky jako dnes, ale majitel hotelu nás okamžitě s lehkým úsměvem uklidní, že ráno bude ještě lépe. A skutečně bylo.

 


DEN D! Grossglockner
Ráno je úplné azuro a my se blížíme po rychlé, vlnité okresce přímo k mýtné bráně Großglockner Hochalpenstraße. Umíte si tohle ráno představit lépe? Poplatek za vjezd ve výši 36 EURO platíme v půl osmé, což je asi o hodinu a půl déle proti plánu, jsme tu ale sami! Před námi je 46 kilometrů toho nejlepšího, co evropské silice mohou nabídnout!

 

 

Součástí lístku je nejspíš i dávka extáze, protože okolní svět v okamžiku přestává existovat.
Jste tu jen vy, auto, silnice (o které jste do teď ani nesnili) a vaší jedinou starostí není nic víc, než uhlídat pravou nohu a to jak na plynu, tak především na brzdách. Je prakticky jedno, jestli jedete s autem hnaným jednou nápravou, nebo Vám hrabe všema čtyřma. Tohle si musíte užít v čemkoliv. Teplota oleje blížící se 130°C. To je důvod, proč nevyjedu „zakousnutý“ ve volantu až na vrchol. Cestou skoro zapomínám dýchat a sledovat okolní krajinu nestíhám už vůbec. A přitom je na co sedívat a je tak trochu škoda, že jedu tak rychle. Nejvyšší čas nechat RSo zchladit. Zastavím na malém odpočívadle přímo vedle silnice a asi třikrát se ujišťuji, jestli mám ruční brzdu na doraz. Je to fakt krpál.

 

 

Cestou potkáváme dvě auta a pár cyklistů, kterým smekám pomyslný klobouk a to jezdím na kole celkem aktivně.  Jen dvě auta! Nemůžu se zbavit dojmu, že nám to tu alespoň na chvilku patří. Vyletíme na první velké parkoviště a až teď máme čas se pořádně rozhlédnout. Neskutečná podívaná! Celou tuhle scenérii po chvíli naruší jen řev maskovaného AMG GT 4 spolu s novým Áčkem stoupající k nám, taktéž AMG verze. Přes den ještě potkáváme novou trojku od BMW a něco neidentifikovatelného od Bentley. Je to ale nic v porovnání s tím, co nás potká cestou na vyhlídku Franze Josefa. Sedm kusů Carrera GT, tři GT2 RS a nespočet 918 Spyder. Nemusíte být petrolhead aby Vás tohle dostalo.

 

 

Provoz samozřejmě postupem času přes odpoledne houstne. Motorky, rodinné kombíky, karavany a bohužel i autobusy nejsou vyjímkou. Jednoznačně platí, že pokud si to tady chcete užít, přijeďte ráno, nebo ještě dřív. I tak si ale nacházíme úsek, který je omezený semaforem a chystáme se natočit pár jízdních záběrů. Další čtyři hodiny nemá smysl do detailu popisovat, z fotek tu atmosféru totiž nasajete spolehlivě nejlépe.

 

 

A závěrem? Za čtrnáct tisíc třeba seženete slušný pobyt s plnou penzí, pro někoho jiného je to sada gum, no a já je nechal za dva dny v Rakousku vylítat výfukem. A nechám je vylítat při nejbližší příležistosti znovu. Pokud máte v krvi alespoň trochu benzínu, Grossglockner je povinnost.

 

 

Article by Martin Plíhal

Photo by Tomáš Novotný

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *