Nuda na silnici aneb konec originality 1.část

První auto si většinou nevybíráme. Je nám ve většině případů půjčeno nebo přiděleno rodiči. Ty šťastnější ho nakonec i dostanou. Ale nakonec tou největší svobodou a štěstím je si pořídit svůj první povoz ze svých vlastních úspor. Bohužel většina lidí nedá na svoje emoce a nechá se zvrátit názory těch „zkušenějších“ řidičů kolem sebe. Nakonec si tedy pořídí něco „rozumného“. To je možná i příčina toho, že na našich silnicích nevidíte moc pestrý vozový park. Tato rozumnost ve vás už zůstane potom zakořeněna do budoucna i pro výběr dalších aut, a tak si spíš koupíte to, co se líbí ostatním. Zní to jako nesmysl, avšak chcete na své okolí dělat dojem, a proto si koupíte takové auto, ve kterém si přijdete stylově a chcete být středem pozornosti pro Vaše okolí. Prostě chcete, aby se vaše kára líbila ostatním. A Vám se jakože líbí, protože se líbí i jim. Blbost, že?

 

Zde se dá použít logická návaznost na rozhodnutí při koupi a provázanost subjektů kolem kupujícího. Vezmeme si to popořadě polopatě. Pepa se narodí do rodiny vlastnící Octavii první generace v kombíku, možná i s naftovým motorem. Auto jezdí v pohodě, vezme si tři celá devět na sto a kromě celé rodiny převeze i pár europalet v kufru. Navíc otec „fasuje“ trochu tý nafty v práci, a tak provoz tohohle drobka je fakt levnej. Sousedi od vedle mají stejně starýho syna Matěje a ty mají oktávku taky, jen má jinou barvu a je v benzínu. Ona tenkrát v benzínu stála levnějš, tak jí vzali. Oba dva hoši vyrostou a začínají jezdit do školy auty vypůjčenými od rodičů. Pepa s ropou vždy jezdí rychlejš a po týdnu ježdění mu ještě zbývá na páteční kalbu, protože mu to hovno žere. To štve Matěje a potom, co ho Pepa sveze, tak je úplně v prdeli z toho zátahu turba ve spodním spektru otáček. Matěj chce Oktávku v naftě a už brousí inzerci.

 

 

Pepovi už se mezitím naftice zdá slabá a chce už pořídit vlastní auto. Od kluků v hospodě slýchával legendy o naftových Passatech, Superbech, Ášestkách ve třílitru, že to jede jak debil. Jo a Mondeo s pětkovým Bafem, to jsou taky střely a žerou prt. Je to tak úžasný, že v inzerci po večerech filtruje přesně tyhle káry. Nad ničím jiným už ani neuvažuje. Nenapadne ho, že by něco mohlo být zábavnější za volantem, byť to bude mít méně koní ale bude to třeba lehčí a hravější na silnici. Bude mít třeba i jednodušší techniku a tím je to méně náchylné k nějaké závadě. Pepa má však jasno a vše bylo dopředu nalajnováno a předurčeno již v dobách jeho mládí. Přitom Pepu žádná holka nechce a nepotřebuje velký auto, protože v autě jezdí vždy sám. Od nový káry si však slibuje změnu a očekává nálet holek s výstřihem.

 

 

Pepa po pár týdnech pořídil A6 pořádně napušťenou veškerou výbavou. Auto má sice najeto, jak kamion mezinárodního dopravce, ale to nevadí. Pepa to má v plný náloži a všichni ve městě ho maj za místního dealera drog. Kde by na to přece jinak vzal. Mezitím Matěj prohledával inzerci a místo naftový Octavie sehnal alespoň Golfa. To mu ale nevadí. Je to vesměs to samý a holky ve škole mají Golfy rády.

 

 

Dále se Pepa s Matějem potkávají jednou za měsíc večer na benzínce při společným tankování a porovnávají spotřebu, jak starý dědkové. Matěj má špínu za nehtama, protože se v Golfu furt hrabe. Chtěl by se alespoň trošku přiblížit výkonu Audi svého kamaráda, takže laboruje s čerpadlem a řídící jednotkou. Taky ob měsíc mění turbodmychadlo. Sice občas musí podmáznout technika na emisích ale dá se to. Výhodou je to, že kluci přejedou z Aše do Brna při troše štěstí za jednu Boženu Němcovou. O tom nemůže být pochyb. Jejich vrstevníci v některých benzínových autech tam pojedou minimálně za dvojnásob.

 

 

Aby jste si nemysleli, že tady hejtujeme naftová auta, podíváme se na to z jiného úhlu pohledu. My se tu přeci bavíme o nepestrosti vozového parku. Pamatujete na benzínovou Octavii, kterou zdědil Matěj od svých rodičů? No, tak tu Matěj prodal spolužákovi ze střední, kterej se jmenuje dejme tomu Lubomír. U Lubomíra měli doma Feldu. Od útlého věku slyšel od táty, že „Jo Felície kamaráde. To je nezmar.“ A když už se to začne srát měsíc, co měsíc, všechno na to všude hned seženeš za pár korun. No tak Luba musel zákonitě koupit Octavii. Na tu je taky všude všechno k sehnání, kdyby holka začla protestovat. A kdyby se mu to už nechtělo opravovat a řešit, může jí prodat dál. Po Oktávce se můžou lidi utlouct, i když je v benzínu.

 

 

A tento model chování se dá převést na většinu populace. Proto u nákupních center a na silnici téměř pořád potkáváte ta samá auta. Mezi ně nepočítáme firemní služební vozy. Ty jsou předurčeny k ojetí a vložení do lisu. Proto nás zahřeje u srdce, když vidíme na silnici něco „neobyčejného“. Jsme schopni křičet, divit se, skákat a naše přítelkyně pak dělají, že nás radši neznají. Ale my v tu chvíli fandíme a jsme rádi, že existuje někdo, kdo z auta nedělá jen tu spotřební věc. Kdo si ho pořídil ze srdce a hlavně pro sebe. Pro svoje štěstí a blaho. Z toho důvodu, že chce auto řídit, cítit tu svobodu a ne si v něm jen vozit prdel. Ne kvůli vyjádření svého falešného přesvědčení vyvolané okolím.

 

Pokračování příště..

 

Article by Pavel Chvaty

1 thought on “Nuda na silnici aneb konec originality 1.část”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *